Režisér Jan Haluza už od svých amatérských filmů vykazoval cit pro variaci hollywoodských žánrů. Studoval filmovou vědu, vždy chtěl ale filmy točit. Realizoval středometrážní hříčku První akční hrdina, kde se obyčejný muž stane protagonistou čistokrevného akčňáku. Jeho prvním celovečerním titulem byla adaptace blogu a knih Deníček moderního fotra. Zde prokázal cit pro hollywoodské vyprávění a stylistiku, silně ovlivněné tvorbou Stevena Spielberga.
Na poli mainstreamové zábavy šlo o osvěžující snímek, posléze se Haluza plně etabloval jako režisér televizních seriálů. Obdobnou cestu má kupříkladu jeho generační souputník, taktéž student filmové vědy, Andy Fehu, specializující se na variaci brakových subžánrů a horor. Nový Haluzův snímek High School Heist potvrzuje jeho talent pro skloubení eklektického přístupu k žánrům s osobním vkladem.
Snímek cílí na stále se proměňující vkus generace náctiletých, jejíž zájem o klasickou formu sledování filmů klesá. Bylo by však krátkozraké tuto skutečnost brát pejorativním způsobem, digitální svět audiovizi a formy její konzumace proměňuje obecně. Česká audiovize trpí nedostatkem filmů a seriálů pro tuto skupinu, v posledních letech se o to kontinuálně snaží akorát Česká televize s iVysíláním, potažmo občasně Voyo. V kinech je česká hraná tvorba pro mládež okrajová, po revoluci postupně takřka vymizela.
Jak zabránit kyberpomstě
High School Heist se nevydává cestou nepolapitelných trendů. Ve své podstatě je staromilský. Od začátku dává najevo, že jde o vysoce stylizovaný snímek, jenž se nejvíce inspiruje filmy, které má rád samotný režisér. Do subsvěta střední školy, do jehož zákonitostí se propisují žánrové motivy od moderní gangsterky ve střihu Guye Ritchieho přes vyprávění příznačné pro heistové filmy (tj. takové, v nichž se plánuje nějaký zločin) až po dobrodružné sekvence, nás uvádí k publiku se obracející žákyně. Svižně vysvětluje chod školy, vztahy a povahu jednotlivých studentů a studentek.
Zápletka se odvíjí od komplotu místní bandy sígrů, jejíž vůdce Yvoš se chce pomstít bývalé přítelkyni Valérii tím, že celé škole ukáže její nahé fotky z ukradeného telefonu. Celé situaci může zabránit parta outsiderů sdružená okolo Tonyho, který je tajně zamilovaný do Valérie a před spolužáky si udržuje obraz nihilisty, aby nefér pomstu překazil. Humor pramení především z toho, jak se mladiství stylizují do dospěláckých postav, zároveň ale neztrácí opravdovost a autenticitu. Možná právě kvůli tomu, jak se všichni snaží nalézt či ohýbat vlastní identitu.
Ve vyjadřování a prezentaci studentů a studentek se tak perou určitá sebestylizace a nepotlačitelné emoce, jež tento obraz narušují. Gaunerská parta má svůj kumbál vyzdobený plakáty gangsterských filmů, popkultura je pro většinu postav stěžejní, ať už se to projevuje explicitně skrze jejich chování, nebo jen subtilně výzdobu pokojíčku, pro jednu z dvojic je sdílený umělecký vkus zase klíčovým prvkem k romantickému sdílení.
Chytrá stylizace a upřímná práce s výborně vybranými herci a herečkami (přičemž někteří mají zkušenosti ze seriálů a pro jiné jde o první větší zkušenost) vytváří hravě nadšenecký a divácky nakažlivý mix. Jakkoli film pracuje s poťouchlou stylizací a sebereflexivní rovinou, v určitých momentech dokáže být upřímně vážný a surový. Nechce vychovávat a moralizovat, v žánrových mantinelech se snaží pro všechny najít pochopení.
Působivé retro sahající po hollywoodské "filmovosti"
Stylisticky dominují precizně inscenované dlouhé záběry i chirurgicky přesná a dynamická střihová skladba. Barevné ladění umocňuje hřejivou nostalgií nasáklou estetiku Stevena Spielberga. Místnosti jsou pro rozmělnění světla a dosažení kýženého obrazu prohnané kouřem, všechno zkrátka hraje pro vytvoření maximální hollywoodské "filmovosti", aniž by to někdy bylo trapné či přehnané, právě díky tomu, že film se svou náturou otevřeně komunikuje.
Haluza se drží v kosmopolitních tendencích, kdy takřka nikdy neupozorňuje na lokální specifika. Většina tuzemských filmů, jež se snaží o žánrovou variaci, zdůrazňuje české podmínky a staví humor na zesměšňování naší "malosti". To High School Heist nedělá. Je plně oddaný svým inspiračním zdrojům, aniž by zapomínal na svou svébytnost. Je však otázkou, jak na film přistoupí samotná cílová divácká obec a nakolik ji zvolená stylizace čerpající z filmů režisérova mládí bude blízká. Stejně jako k žánrům patřící a v tomto případě více než vkusný patos, jakkoli se film nikdy nebere příliš vážně.
Celkové retro ladění umocňuje takřka orchestrální hudba Ondřeje Brouska. Ta do filmu kromě několika výborně realizovaných honičkových sekvencí a paralelně odehrávajících se akcí pro stupňování napětí vnáší dobrodružný aspekt a "old-school" atmosféru. Staví na kontrastu mezi osudy ze střední školy a téměř epochálním hudebním doprovodem, který však dokáže přejít i k intimnějším, stále však velmi honosným tónům. V jeden moment, kdy Haluza variuje "líbací scénu bolavých ran" z Dobyvatelů ztracené archy, hudební doprovod subtilně připomíná původní hudbu Johna Williamse, jehož tvorba je zde rovněž jednou z největších inspirací.
High School Heist natočený bez velkých fanfár si zaslouží pozornost. Jde o svérázně upřímnou a eklektickou podívanou, která v kontextu české kinematografie po delší době připomíná, že filmové fikční světy se nemusí podmiňovat realitě. Plně vyzdvihuje hollywoodskou estetiku, kterou většina zná nejdůvěrněji, skrze svou strukturu a stylistiku oslavuje kouzlo filmových světů a zároveň nerezignuje na univerzální a ztotožnitelné motivy, jako je hledání vlastní identity na pozadí formativního věku, první lásky či vyrovnávání se s traumaty minulosti.
Jakkoli bude zajímavé sledovat, jakým způsobem a zda vůbec osloví cílovku mladistvých, na kvalitách a pozitivní tvůrčí energii potenciální úspěšnost filmu v kinech už žádným způsobem neubere.
Film
High School Heist
Režie: Jan Haluza
CinemArt, česká premiéra 29. května
