Za hranice Německa prorazil románem Staré odrůdy (2019), která vypráví o tom, jak snadno lze ztratit kontrolu nad životem a jak je obtížné získat ji zpět. Autor románů ale píše také muzikály nebo učí teenagery. A podle tisíců čtenářek je rovněž znalcem ženské duše.
Často se ho ptají, jak je možné, že tak věrohodně píše o ženách. Jeho odpověď týkající se porozumění něžnému pohlaví je přitom bezděčně jednoduchá: "Já ženám naslouchám." Tenhle muž ale ne vždy odpovídá smrtelně vážně. Když ho upozorním, že i v jeho zatím nejnovější knize Dva životy jsou hlavními hrdinkami ženy, rychle sebeironicky podotkne, že už s tím psaním o ženách přestane. "Jednou za mnou přišla čtenářka," vypráví, "která mi řekla, že si byla naprosto jistá, že moje jméno na obálce je jen alibi. Že ty knihy musela napsat spisovatelka. Řekl jsem jí, že mě právě dostala, že moje knihy ve skutečnosti napsala moje dcera."
A jak podle něj může naopak žena proniknout do duší mužů, když jsou obecně méně sdílní? "V mnoha kulturách, nejen v té evropské, ženy musí rozumět mužům víc než naopak. Protože ženy jsou často v pozici, kdy musí. Musí předvídat, co si muži myslí. Občas, protože je to nezbytné k přežití. Ale ženy často také musí vědět, jak mužský mozek funguje, zkrátka jen proto, aby si uzmuly alespoň nějakou část moci," přemýšlí Arenz. "Ovšem muži jsou velmi jednoduší," dodá na odlehčenou. "Muži často vyžadují, aby jim jejich pocity někdo vyčetl z hlavy, protože je neumí vyjádřit. A když se to ženě náhodou nepovede, tak se nezapomenou rozčílit, jak je možné, že do nich nevidí," říká spisovatel.
Nakonec se ale shodneme, že postavy mužů a žen není třeba psát nijak specificky. "Krvácíme stejně, cítíme stejně. Možná se naše city jinak projevují, ale láska, vztek, radost, to všechno prožíváme téměř stejně."
Fakt, že má Arenz status někoho, kdo rozumí ženám, ale on sám nebere jako zásadní kompliment. "V osobním životě to často nestačí, někdy mám sám ve vztazích problém…" rozpovídá se, ale pak umlkne s tím, že nemůže být tak osobní. Ovšem na to už je pozdě. Pozornému čtenáři jeho knih totiž nemohlo uniknout, že do svých textů vkládá ze sebe opravdu mnohé.
Hlavně se při psaní vyhnout klišé
Není tajemstvím, že příroda, kterou Arenz ve svých knihách často tematizuje, má i pro něj osobní význam. V jeho průlomovém bestselleru Staré odrůdy příroda hraje roli hojivé síly. V románu Láska za mizerných dní pomocí přírody spisovatel posouvá děj, používá ji jako metaforu. A zároveň mi dává za pravdu, že v návalu silných emocí se naše pozornost často obrací k přírodě. "Je to možná proto, že člověk v takových chvílích hledá stabilitu. A když se cítí ztracený, potřebuje se něčeho chytit, nějakým způsobem se udržet při zemi," uvažuje Arenz.
V jeho nejnovější knize Dva životy stojí příroda opět v centru pozornosti. Děj je zasazen do Bavorska v 70. letech 20. století. "Prostředí románu je hodně modelované na základě vesnice, kde jsem vyrůstal já. A není to jen o kráse venkova, je to i o jeho drsné stránce. V téhle oblasti člověk sklidí víc kamení než brambor. I když dnes žiju ve městě, jsem hluboce zakořeněný v přírodě. Nemůžeme bez ní být. Všechno, co sníme, vypijeme, co nosíme, pochází z půdy. Jsme s přírodou spojení víc, než si uvědomujeme, i když to může znít jako klišé," vysvětluje Arenz.
Právě klišé se ale prozaik snaží vyhýbat, a to i když píše o lásce. Dobře je to vidět v Lásce za mizerných dní, kdy si ústřední dvojice často vyjadřuje náklonnost kousavými dialogy. Je jasné, že se touhle určitou dávkou nadhledu snažil Arenz "odcukrovat" jejich lásku. Tu pravou, nepodmíněnou, takovou, na kterou se dlouho čeká. Autor nakonec po dlouhých procházkách v přírodě a úvahách tomuto páru věnoval happy end, a to i přesto, že ty největší lásky v literatuře často čeká odloučení nebo smrt. Málokdo si totiž chce klást otázku, jestli má taková románová láska šanci opravdu přežít.
"To já nevím, jestli jim tam láska vydrží," zamýšlí se Arenz. "Jak můžeme vědět, jestli někoho budeme milovat za pár let? Nevěřím už ve sliby na lásku na celý život. Ale věřím v možnost, že se to může stát. I moji rodiče žili několik let v podstatě oddělené životy. Ale pak najednou posledních deset let jsem mezi nimi viděl tolik péče a lásky. Můj otec se choval k mé matce opravdu krásně. A ona k němu taky. Po tolika letech bouří a zklamání. Myslím, že ta možnost tu pro nás je. Možnost opravdové lásky. I šance na nové začátky. I když nové začátky vždycky znamenají, že už si s sebou neseme nějakou zátěž. Ale věřím na ně."
Jméno psa si pamatovala
Nejen vazby na přírodu, ale i vzpomínky na rodiče jsou důkazem, že Arenz ve svých knihách čerpá ze svých vlastních nejhlubších zážitků. Dojemně a zároveň s humorem vykreslená postava silné a svérázné matky proměněné silnou nemocí z knihy Láska za mizerných dní je vystavěná ze vzpomínek na autorovu matku. Sám během rozhovoru vzpomínal, jak ji několikrát musel hledat ztracenou ve městě, což jsou situace, které popisuje i v knize. "Moje matka uměla být nakonec hodně vtipná. Zapomněla jména všech svých dětí, ale jméno psa si pamatovala."
A ani v zatím nejnovějším románu Dva životy není o inspiraci rodinou nouze. Například jedna ze dvou hlavních postav je žena pastora, přičemž právě této profesi se věnoval i otec Ewalda Arenze. Důležitou kulisou tu je ale bezpochyby doba, upjatá sedmdesátá léta na konzervativním venkově. Přesně tak, jak si je pamatuje Arenz ze svého dětství. "Já sám jsem nejstarší ze sedmi dětí. A vzpomínám si, jak moje matka chtěla zase začít pracovat na částečný úvazek, protože to byla silná a svévolná žena. Ale v té době musela žena dostat písemné povolení od manžela, aby mohla pracovat, založit si účet v bance, udělat si řidičský průkaz… Přitom u nás to byla ona, kdo se staral o finance nebo koupil auto. Asi proto jsem musel tenhle příběh zasadit do téhle doby a na venkov. Protože ženy tenkrát musely podstupovat rozhodnutí, které muži nemuseli. Podrobené důsledkům a odsouzení společnosti. V příběhu dojde i na neplánované početí mladší hrdinky, což byla v té době obrovská záležitost k řešení. V tom jsem čerpal trochu i ze svého života, protože jsem měl první dítě velmi mladý," vypráví Arenz.
O čem tedy Dva životy vlastně jsou? "O dvou ženách a dvou životech, které mají. Dvou alternativách svých životů, které by mohly mít a které si mohou zvolit. O životě před a po osobní tragédii. A nakonec taky o dvou životech, které jsou darovány a dvou životech, které jsou ztraceny. Celý příběh začne celkem pomalu. Jako blues. A pak se stane katastrofa, která obě hrdinky ovlivní," přibližuje spisovatel děj své nové knihy.
Je čas na šampaňské
Ewald Arenz slavil opravdu velký literární úspěch až s románem Staré odrůdy, tedy po dvaceti letech psaní. Proč zrovna s touto knihou? Na to sám nezná odpověď. Kdyby prý znal recept na bestseller, upekl by podle něj průlomovou knihu mnohem dřív, říká.
"Vzpomínám si ale, co jsem při psaní Starých odrůd udělal jinak. Inspiroval jsem se svým nejmladším bratrem, který je herec. Četl jsem nějaké věci, které napsal pro divadlo. A byly přímé, trochu drzé, ale upřímné. A já chtěl trochu tohohle tónu, té upřímnosti a jasnosti do mé knihy. To změnilo moje psaní. No a taky jsem byl prostě jenom ve správný čas na správném místě. Najednou se mi splnil sen, který jsem už asi nesnil. V tu chvíli si řeknete ‚Dobrá práce. Čas na šampaňské.‘ "
K divadlu má ostatně Arenz stejně jako jeho bratr velmi blízko. Píše muzikály. "Oproti knihám nemáte při psaní pro divadlo moc nad tím, jak bude vypadat scéna, prostředí, příroda, to všechno jde mimo vaši kontrolu. Je to fascinující proces. Občas mě i zvou na zkoušky mých her. Ptal jsem se ředitele divadla proč vlastně. Odpověděl mi, že je to prostě tím, že jsem coby autor ještě naživu."
Ewald Arenz se netají ani svými hereckými ambicemi, které jako mladík měl. Ty si dnes může naplnit během hudebně literárních kabaretních představení, která se svým bratrem a dalšími dvěma herci pořádají. Ale v neposlední řadě taky za katedrou, když učí gymnazisty angličtinu a historii. Právě možnost učit považuje dle svých slov za obrovský dar a privilegium. "Projdou nám rukama tisíce studentů a zapomínáme, jaký vliv na každého z nich jako učitelé máme. Celý život nezapomeneme na ty kantory, kteří nás někam nasměrovali. A zároveň ani na ty, co nás nesmírně štvali. Jako učitelé i jako dospělí musíme dětem dopřávat výzvy. Dodnes si vzpomínám na učitele, co mě vedl k tomu, abych před třídou četl svoje texty. Byl jsem tenkrát tak pyšný a šťastný," líčí Arenz a vzápětí své seriózní úvahy o učitelském poslání rozředí humorem: "Moji studenti mi často říkají, že jsem během rozhovorů a autorských čtení mnohem milejší než normálně. Je fakt, že vcházím do třídy se slovy: ‚Všechny vás nenávidím.‘… A včera mě během hodiny někdo postříkal, když jsem se otočil zády ke třídě, vodou z vodní pistole. Dlouho jsem pátral, kdo to udělal, ale dostal jsem ho," usmívá se. A to je kouzlo Ewalda Arenze. Umí vážné věci odlehčit a těm smutným se smát.
