"Není pravda, že by to za bolševika bylo jinak. Jen nic z toho nebylo a ani nemohlo být veřejné," vypráví Jaroslav Kučera, kterému právě vychází kniha s výmluvným názvem 'Sex po převratu aneb Divoké devadesátky'. Poskládal ji nejen z fotografií a zážitků, které coby fotograf tehdy nově vzniklého časopisu Reflex nasbíral u zrodu českého sexbyznysu.
"Jedna z mých prvních cest za reportáží vedla na sever Čech, který byl celkem významně zdevastovaný pětačtyřicetiletou vládou komunistické strany. Určité dědictví tam samozřejmě zanechalo vysídlení tří milionů českých Němců, obývajících Sudety. Tam se po válce do opuštěných domů vraceli ti, které naopak Němci vyhnali před válkou. Opuštěné domy a pozemky obsadili také lidé z východu, z nichž se mnozí k lehce nabytému majetku chovali jako dobyvatelé," konstatuje fotograf.
Hned po sametové revoluci začal Kučera do Sudet jezdit a fotografovat, jak sám říká, následky 45 let devastace komunistickým režimem. "Současně jsem, a to nejen v pohraničí, dokumentoval až neuvěřitelný sexuální boom, který zachvátil celou republiku. Doba to byla divoká, ale lidi, které jsem potkával, takoví nebyli. Na cestách jsem se spřátelil s masérkami, hosteskami, striptérkami, prostitutkou, jejím pasákem a majitelem nevěstince. Kamarády jsem našel v majitelích firmy, která zajišťovala v hospodách obsluhu nahoře bez, a všichni byli přátelští. Nikdo neměl problém ani s foťákem, který jsem měl na krku," vzpomíná rodák z Českého středohoří.
Kniha Sex po převratu
Kniha Sex po převratu - Divoké devadesátky právě míří do tisku. Její vydání můžete podpořit na portálu Hithit, kde jsou pro nejštědřejší přispěvatele připraveny autorské fotografie ve zarámované podobě. V pražské galerii Czech Photo Centre pak až do 14. září probíhá stejnojmenná výstava.
Nebylo to ale zdaleka jen pohraničí, kde lidem zavoněla svoboda. I některé pražské uličky a čtvrti začaly brzy spíš než samet připomínat kabaret. "Najednou jsme v Praze na Václaváku viděli prostitutky veřejně nabízející svá těla za úplatu, v barech ve větších městech byl obvyklý striptýz dámský i pánský, dosud dlouho věc nevídaná. Na severu a západě Čech postávalo denně množství prostitutek všech věkových kategorií na silnicích mířících do Německa a zpět, a tomu všemu veleli pasáci, majitelé nevěstinců a vlastně celé gangy zločinců, ve velké míře z jižních a východních států."
Jedno z nejprofláklejších příhraničních městeček, které se s následky devadesátkového boomu v sexbyznysu potýká v náznacích ještě dnes, je i Dubí u Teplic. "Při příjezdu do města stával velký a vybydlený barák, kterému tam nikdo neřekl jinak než 'Parlament'. Dneska už je dům zrekonstruovaný a bydlí v něm lidi, tehdy tam ale měly kvartýry hlavně prostitutky," popisuje Kučera. Dovnitř se tehdy neodvážil.
"Já jsem totiž své ženě věrnej"
"U silnice jsem uviděl dvě cikánky, tak říkám: 'Holky, pojďte, budu vás fotit.' Nasedly mi do auta, a když jsem se jich ptal, kam si tady obvykle vodí vepře (protože tak se tehdy říkalo bohatým Němcům-zákazníkům), odnavigovaly mě na kopec za městem. Byl tam dostatečný plac a krycí roští, na zemi se válely prezervativy. Nakonec se holky začaly svlíkat a jedna z nich, vpředu s chybějícími zuby, mě chtěla potěšit a řekla: 'Jardo, ty jsi fakt bezva chlap, já ti dám zadarmo.' Krve by se ve mně nedořezal. Ale asi Bůh mi poradil, abych řekl pravdu, která neurazí: 'Fakt ti děkuju, ale nemůžu.' Ona se vykulila: 'Proč?' a já jsem vyslovil onu božskou a pravdivou větu: 'Já jsem totiž své ženě věrnej.' A nato ta povětrná děva prohlásila: 'To beru, to seš teda frajer.' A bylo po trapasu.
Byť Kučera vyrážel do víru divokých devadesátek většinou s foťákem na krku a touhou po dobrých snímcích, několikrát se mu stalo, že nenafotil vůbec nic, protože se nečekaně ocitl třeba v porotě přeboru o nejlepší striptérku.
"Jedna z takových akcí se konala v domě železničářů na Smíchově. Přihlásilo se tam tehdy asi deset holek, ale sedm jich uteklo, protože na ně čekal sál plný slintošů. My tam seděli jako porota s Janem a Sárou Saudkovými, ty zbylé tři se před námi všemožně kroutily a já měl pocit, že už snad horší to být nemůže. Šel jsem pak konferenciérovi, který to uváděl, předat výsledky a ten člověk to ještě popletl a vyhlásil je opačně. První jako třetí, druhou jako první a třetí jako druhou. Byla to hrozná komedie, jak ve filmu Hoří, má panenko. Holky, když to slyšely, začaly se prát o první cenu, což byla šála boa. Tak jsem radši zmizel a výsledky zůstaly. Jak dopadla ona šála jen tuším."
Když přijde řeč na to, jak se k němu coby k fotografovi vztahovali lidé, na které mnohdy ve velmi choulostivých situacích namířil svůj objektiv, pokrčí Kučera rameny. "S každým jsem se musel dohodnout. Nikdy jsem neměl problém bavit se s lidmi, a tak jsme si nejdřív povídali, a pak říkám: 'Nevadí ti to?' a bylo hotovo." V celé knize tak podle fotografa je přesně jedna jediná fotka, kde neměl přímý souhlas zúčastněných.
"Kolega redaktor z Reflexu dostal tehdy echo, že na Žlutých lázních u Vltavy je nudistická pláž, kam chodí šmíráci šmírovat. Došli jsme za majitelem, takovým robustním chlapem, a ten říká: 'Pojďte, já vás tam vezmu.' Cestou pak ještě dodal, že když tam někoho načape, dá mu dvě možnosti: 'Buď dostane přes držku, nebo si zaplave ve Vltavě.' Šli jsme podél vysokého dřevěného hrazení, v němž byly v jednom místě naprosto precizně umístěné otvory přímo naproti ženským sprchám," vzpomíná Kučera, který ani na moment nezaváhal a skrz díru v hrazení vyfotografoval pár snímků.
"V redakci jsem grafiky varoval, že jestli chtějí otisknout fotky, na nichž byla nějaká ženská napřímo z anfasu, musejí jí dát černou pásku přes oči," dodává pobaveně s tím, že tak se to tehdy zkrátka dělalo, i když to nedávalo smysl, protože to stejně každý nakonec poznal. "A co se nestalo, samozřejmě, že se na to vyflákli a otiskli ji bez toho černého pruhu. Po pár dnech se ozval nějaký inženýr z ministerstva, že ta dáma na fotce je jeho manželka a že hodlá Reflex žalovat o sto tisíc. Zkrátka průser jak mraky."
Kučera to tehdy podle svých slov odpovědnému redaktorovi pěkně vyčetl. "Myslel si, že to projde, že se nikdo neozve. Jenže náhoda je vůl. Tak mě šéfové ukecali, abych to s panem manželem nějak dojednal. Byl to nakonec rozumný chlap a když jsem do něj hučel už asi dvacet minut, tak jsme si podali ruce a soud se nekonal. Jak už jsem říkal, já se s lidmi vždycky uměl domluvit. I proto ta kniha vypadá tak, jak vypadá."
